V prostředí, kde dominuje těžká technika a převažují mužská jména, mají ženy v PANAVu své nezastupitelné místo. Ať už jako konstruktérky, skladnice nebo pracovnice v administrativě. Do světa přívěsů a návěsů přinášejí jiný úhel pohledu, důslednost i odvahu prosadit se v tradičně „mužském“ oboru. V rozhovoru se ptáme tří zaměstnankyň PANAVu, jaké je pracovat v převážně mužském kolektivu, co je na jejich práci baví a s jakými výzvami se potýkají.
Ludmila Dvořáková: V Panavu pracuje s krátkou přestávkou dvacet let. Zastává pozici skladnice náhradních dílů.
Představte na začátek vaši profesní dráhu tady v PANAVu…
Začínala jsem jako skladník na meziskladě. Pak jsem přešla na sklad zinku, protože tam paní odcházela. Tam jsem zůstala do minulého roku, kdy jsem přešla sem na náhradní díly, ale nebudu rozebírat důvod.
Nepotkávalo se to tam úplně?
Upřímně, nechci o tom moc mluvit…
Rozumím. A tady jste spokojená?
Ano, tady jsem spokojená.
Popsala byste jak vypadá váš běžný pracovní den?
Přijdu do práce a podívám se, co mám za faktury. Podle toho zjišťuji, co balit, nebo jestli mám něco vypisovat do kupovaných materiálů, anebo jít do zinku pro materiál k určitým zakázkám. Pokud je hodně faktur, začnu balením. Pokud je potřeba něco zařídit ve výrobě, jdu pro materiál, který se musí naskladnit, protože se objednává, co už dochází. Balím a průběžně zajišťuji materiál. Na závěr to polepím a kolem půl třetí vyvážím. Součástí je také práce na PC, v systému kontroluji, co už není k dispozici, nebo dohledávám informace o materiálu.
Jak jste se k takové práci vlastně dostala?
Jsem vyučená prodavačka textilu. Prodávala jsem textil a drogerii, ale postupně přišly supermarkety a práce v malém obchodě se stala složitější.
A co vás přivedlo sem?
Manžel tady pracoval. Když věděli, že někdo odchází na skladě, hledali náhradu, a tak jsem přišla.
PANAV je společnost, ve které převažují muži… Jak se cítíte v převážně mužském kolektivu? Vnímáte třeba nějaké rozdíly?
Zkraje to trvalo, než jsem se rozkoukala. Na skladě, kde jsem začínala, byla naopak většina žen. Muži tam pracovali spíše výjimečně. Chovají se normálně, ale když potřebujete, aby něco udělali – například materiál na čas – může být složité, dokud se nevyjasní hranice. Dříve jsme měli pocit, že nás nerespektují, ale teď už ne.
Vnímáte muže jako autoritu?
Záleží na tom, o koho jde. Ti zkušenější, kteří práci rozumí, mají můj respekt.
Máte pocit, že v poslední době žen v technických profesích přibývá?
Byla tu jednou svářečka, ale většinou je to náročné zaměstnání. Dříve tu bylo více žen, hlavně při sériové výrobě. Pak přišlo období, kdy bylo málo práce, a stav se snížil. Některé ženy odešly, jiné dělaly vzduch nebo elektriku.
Proč skončily?
To nevím přesně.
Co by se podle vás muselo změnit, aby se počet žen v technickém průmyslu zvýšil?
Možná je to náročnější práce, nebo některé nemají zájem či potřebné schopnosti. Záleží na tom, jak kdo chápe složitost práce a dokáže se s ní vypořádat.
*****
Vendula Podhorná: Pracuje v Panavu necelé dva roky. Působí jako skladnice na zinku.
Co vás sem přivedlo a co vás na práci nejvíc baví?
Dostala jsem se sem, protože jsem zrovna hledala práci. Navíc bydlím kousek odsud a pracovaly tu kolegyně, které jsem znala. Jsem tady spokojená, velkou výhodou je ranní směna. Po dvou letech už mě ale máloco překvapí. Pořád se tady sice něco děje a občas je práce zajímavá, ale většinou už člověk ví, co ho čeká.
Jak vypadá váš běžný pracovní den?
Ráno přijdeme do práce a většinou nám přijíždějí svařené dílce ze zinku. Ty musíme roztřídit a naskladnit. Mezitím od pana Květoně z montovny dostaneme informaci, jaké vozy se budou chystat. Podle toho si materiál roztřídíme a začneme připravovat. Máme vlastní výdejky a podle nich chystáme vozy na konkrétní dny. Hotové zakázky si pak přebírají na montovně. Naší prací je tedy jak příprava materiálu pro montovnu, tak naskladňování dílců, které přijedou.
Vzpomínáte si, jaké to pro vás bylo, když jste tady začínala?
Začínala jsem na meziskladu mezi lisovnou a svařovnou a postupně si mě převedli sem na zinek. Ze začátku to bylo hodně náročné – jak fyzicky, tak i psychicky. Zvyknout si na tahání těžkých věcí byl záhul. Bylo také těžké naučit se, co se kam dává, a všechno si zapamatovat. Po dvou letech už člověk materiál zná a ví, kam co patří, ale začátky byly opravdu náročné. Nikdy předtím jsem v tomto oboru nepracovala. Dělala jsem sice ve skladech ale s kosmetikou, takže přechod sem byl velký skok. Nicméně člověk se to postupně naučí a dostane se do toho.
Práce v kosmetickém průmyslu je ale diametrálně odlišný obor…
Ano, tam jsem pracovala se šampony a podobnými produkty, kterým člověk přirozeně rozumí. Najednou ale přijdete sem jako holka bez řidičáku a máte se orientovat v autodílech. To byl docela skok.
Co vám pomohlo se tady zorientovat?
Hlavně kolegyně a kolegové, kteří mě perfektně zaučili. Nikdy jsem se nesetkala s tím, že by mi někdo nepomohl. Tady si lidé opravdu pomáhají. Hodně udělá praxe – člověk se musí snažit a hlavně chtít.
PANAV je společnost, ve které převažují muži… Jak se cítíte v převážně mužském kolektivu? Vnímáte třeba nějaké rozdíly?
Občas je to těžší, k těm starším a zkušenějším má člověk přirozený respekt. Jinak jsem se ale s žádným konfliktem nesetkala. Je znát, že pracujete se staršími muži, i když teď už tu přibývá i mladších kolegů. My to ale bereme spíš jako plus. V čistě ženském kolektivu bych pracovat nechtěla. Muži nám často pomůžou a všímají si, že jsme mladší, takže se snaží pomoct.
Takže to berete spíš jako výhodu?
Spíše ano.
Máte pocit, že v poslední době žen v technických profesích přibývá?
Tady u nás asi moc ne. Ženy jsou hlavně na skladech nebo na pozicích jako jsou třeba plánovačky. Například na montovnu se ženy moc nehrnou, protože je to fyzicky náročná práce. Těžké je to i na druhém skladu – dílce jsou opravdu těžké. Občas nám s tím chodí pomáhat kluci z montovny, ale obecně si nemyslím, že by se ženy do technických profesí příliš hlásily.
Čím to podle vás je?
Asi tím, že se ženy častěji orientují na jiné, méně fyzicky náročné profese. Do těchto technických pozic se tolik nehrnou.
Dalo by se to nějak změnit? Třeba kdyby bylo ve výrobě víc automatizovaných přístrojů?
Určitě. Myslím si, že kdyby bylo víc automatizovaných zařízení, ženy by se do těchto profesí hlásily častěji. Nicméně asi není možné udělat za pomoci automatiky úplně všechno…
*****
Helena Škobrtalová: V Panavu pracuje dvacet let jako personalistka.
Jak dlouho v PANAVu pracuješ a co tě sem přivedlo?
V PANAVu pracuji už téměř 20 let. Společnost mi byla vždy blízká, protože tu kdysi pracovali i moji rodiče a babička. Ostatně i dnes u nás pracují celé rodiny zaměstnanců a jejich příbuzní,.
Co bylo předtím, než jsi sem nastoupila?
Mám ekonomické vzdělání a práce s lidmi mě vždy bavila. Právě proto jsem nejdříve pracovala v bance a po mateřské dovolené jsem se rozhodla ucházet o pozici personalistky v PANAVu.
Jaká je práce personalistky?
Především je velmi různorodá. Baví mě například to, že když nastupuje nový zaměstnanec, uvědomuji si, jak náročná pro něj tato situace může být – nové zaměstnání, nové prostředí, noví kolegové. Snažím se proto být mu od samého začátku oporou, aby pro něj byl nástup co nejméně stresující a cítil se u nás dobře. Pokud to tak vnímají i oni, jsem moc ráda.
Jelikož jsi hodně v kontaktu s lidmi – je něco, co tě ještě dokáže překvapit? Nějaké zajímavé historky ze zákulisí tvé práce, na které nezapomeneš…
Myslím si, že za tu dobu už dokážu některé chování lidí odhadnout, ale přesto se stále najdou situace, které mě překvapí. Příjemným překvapením bylo například to, když jsme se před třemi lety s několika kolegy domluvili a na zaměstnanecké akci připravili vystoupení pro pobavení ostatních. O rok později se k nám nečekaně přidali další kolegové a postupně z toho vznikla tradice, kdy se vždy těšíme, s čím novým přijdeme.
Co se týče historek ze zákulisí, těch by se jistě našlo dost, ale vzhledem ke své pozici se snažím zachovávat diskrétnost. Proto se omlouvám, ale žádnou konkrétní sdílet nemohu.
PANAV je společnost, ve které převažují muži… Nicméně jak se cítíš ty v převážně mužském kolektivu? Vnímáš třeba nějaké rozdíly?
V mužském kolektivu se cítím dobře a stejně tak dobře vycházím i s kolegyněmi. Rozdíly v zacházení nevnímám. Možná jsou muži mezi sebou někdy přímočařejší, ale k ženám se chovají hezky a s respektem.
Co se týká pracovních příležitostí, jsme strojírenská společnost, takže je přirozené, že zde převažují muži. Zároveň ale zaměstnáváme i ženy – nejen na pozicích, kde by se to dalo očekávat, jako je administrativa, účtárna, stravování nebo sklady, ale například také na pozicích prodejkyně, konstruktérky, kontrolorky či jsme v minulosti měli i svářečku. Navíc máme mnoho žen na vedoucích pozicích, takže rozdíl v příležitostech určitě nevnímám.
Máš pocit, že v poslední době žen v technických profesích přibývá?
Nemám pocit, že by žen v technických profesích výrazně přibývalo. K těmto pozicím mají stále blíže spíše muži. Nemyslím si ani, že by bylo správné něco měnit násilně. Pokud jsou ale ženy, které mají technické myšlení, odpovídající vzdělání a o práci v oboru mají skutečný zájem, pak určitě dává smysl, aby dostaly příležitost pracovat na pozici, která je bude bavit a naplňovat.
